od 14. do 17.7.2011 jsme s naším expedičním vozidlem pobývali v Ostravě, na populárním festivalu "Colours of Ostrava" a v tomto příspěvku se pokusíme přinést krátkou "reportáž" o našich dojmech a zážitcích z tama.
lupeny na fesťák jsme si zařídili přes net už někdy v dubnu, ještě kdesi ve Španělsku...
když jsme ve čtvrtek čtrnáctého dorazili, dostali jsme tradičně program, mapku a "průvodce barev", v němž se nacházely informace o vystupujících kapelách.
už při bukování a prohlížení seznamu kapel, jsme si říkali, že málo z uvedených známe; vlastně jsme tam jeli hlavně kvůli skupině N.O.H.A., kterou máme oba dost rádi.
takže, v programu jsme si vyznačili kapely, které chceme určitě vidět a ty, kterými vyplníme volnej prostor.
začali jsme čtvrtkem. od půl desátý jsme krátce poslechli irskou kapelu Clannad. nebyli špatní, ale že by nás nějak uchvátili... prostě irská muzika, no.
procházeli jsme celej areál a rekognoskovali.
ten večer nám mimojiné prvně přišel k chuti Staropramen COOL Lemon! ;-)
v pátek jsme se rozjeli kapelou Nightwork a byl to takovej nářez, že tohle opičí seskupení pak snad už nic nepřekonalo. parádní, odvázaná šou českejch hošanů, kteří se nebáli dělat si srandu nejen sami ze sebe.
za hodinu následovala česká klasika - Monkey Business.
hodinou mezeru jsme měli v úmyslu zaplnit na divadelní scéně představením Jaguáří semeno, ovšem díky omezené kapacitě návštěvníků, se nám nepodařilo protlačit ani jeden prstíček. :-/
zašli jsme tedy do našeho pojízdného domečku, vychutnali si několik lahví oblíbeného nápoje a do víru se zase vrátili až na Mankáče. tahle kapela je plná vynikajících hudebníků a pořád jim to šlape, ale náše pocity byly smýšené. nejspíš jsme očekávali větší odvaz a víc "šťávy". nebylo to zlý, ale tak nějak to nebylo to ono, na co jsme u nich zvyklí.
po skončení jsme se opět přesunuli do našeho "mobilhajmu" na pravidelné osvěžení a krátce vykysli. do barev jsme se vrátili později a setkali se s kamarádem Láďou.
po tomto setkání jsme se unavení namířili na pelíšek a pokračovali sobotou.
sobota. dopoledne jsme se byli podívat na místní novou radnici, kterou nám doporučila Láďova přítelkyně a festivalově jsme se rozjeli na vlnách Vltavy. očekávaná kvalitka, která nás ničím zásadním nepřekvapila.
po Vltavě vystoupila N.O.H.A. - Cirkus Uderground... oblíbená kapela v nové sestavě. zahráli svoje hity a my se cítili jako když vám rozbijou hračku... možná to bylo tím, že (nejen) tenhle konzert byl příšerně nazvučenej (což opravdu byl a chtělo se nám střílet zvukaře) a nebo jednoduše tím, že starý koště, v našich očích, metlo mnohem líp.
...pak následovalo tradiční osvěžení v našem soukromém, pojízdném baru.
vrátili jsme se až na konec Salifa Keity (pěl poslední song, když jsme zasedli na tribunu) a poslechli si začátek The Horrors - asi tři skladby a utekli za Tata Bojs.
po "Tatáčích" vystupovali očekávaní Apollo 440, kterým jsme dali prostor na tři skladby...
poslední festivalový den byla neděle. první kapela, která nás v programu nalákala bylo Sto zvířat, kteří vystupovali až od pěti hodin.
protoč jsme se rozhodli, že se v mezičase podíváme do Polska, které je od Ostravy co by kamenem...
z vejletu jsme se vrátili na Zvířata a tenhle konzík si fakt užili!
poté jsme si počkali na balkánskou skupinu Dubioza Kolektiv a zažili další milé festivalové překvapení. kluci váleli a jejich vystoupení bylo pěkně našlápnutý :-)
pak jsme se ještě krátce mrkli na českou dvojici Dva a vyrazili dom.
cesta byla dlouhá, místy mokrá, ale dojeli jsme a celkový dojem z výletu byl pozitivní! :-)
i když, upřímně řečeno - letošní ročník neměl ani zdaleka takový "koule", jako loňskej, na druhou stranu jsme alespoň objevili příjemný pitíčko - Cool Lemon a to nám moc zachutnalo....
tak zase příště ;-)
středa 27. července 2011
pondělí 27. června 2011
cesta k (ne)plánovanému rodičovství
jsme doma. respektive, jsme zpátky v ČR.
jakpak to? popíšu zde.
možná by se vyprávnění dalo začít otázkou: co bylo dřív - vejce nebo slepice?
...no a s tím souvisí, že jsme se během našeho soužití a cestování tak dlouho bavili o dětech, založení rodiny a podobně, až se z nás stali "rodičové" naprosto neplánovaně.
děti a cestování s nimi pro nás bylo skoro každodenní téma. jaké to bude? neomezí nás to nějak? nepřijdeme o svoji svobodu? a další...
k tématu "potomci" pochopitelně patří otázka tzv. "biologických hodin" a pár dní před návratem k zemi české jsme na toto téma opět narazili.
biologické hodiny? chápu je po svém - pro mě tenhle termín představuje pocit, při kterém si řeknu: teď je ten čas, teď cítím, že to dává smysl a chci to. těžko se to popisuje, ale řekla bych, že tenhle pocit se u mě dostavil ve chvíli, kdy jsem pochopila, co je "ženství". tohle jsem začala vnímat už před "cestou" a na ní ještě intenzivněji.
bubeník Radůnek od začátku říkal, že mi s radostí udělá bubínek a že už jenom čeká, až vyslovím "krleš". jak romantické by asi určitě bylo, vrátit se s bubnem zadělaným někde na pláži, no jo, jenže já "zaříkadlo" odkládala. možná to souviselo i s tím, že jsem přemýšlela nad tím, jak si spousta holek pořídí dítě třeba jako "záplatu"... nefungující vztah nebo pocit, že ztrácíme partnera může "spravit" dítě, nespokojenost v zaměstnání vyřeší rodičovská dovolená, nevíme si rady co dál se životem, tak si pořídíme dítě, a nebo to naopak přijde neplánovaně a kolikrát to vůbec není vhod, atd.... já se tomu chtěla vyhnout. nechtěla jsem, aby to bylo ve stylu - teď nevím, co se sebou, se životem a jak ho naplnit, tak dítě... ne-e.
ačkoliv jsem věděla a vím, že děti chci určitě s Radkem, nebylo toto v našem soužití a na těch plážích prioritou, byli jsme na cestě a já jednoduše chtěla hlavně cestovat... a Radek to měl možná podobně.
asi dva dny po tom našem posledním rozhovoru o dětech jsme dorazili do jedné vesničky na pobřeží. od odpoledne jsme seděli u auta a povídali. opětovně jsme řešili nějaká naše přeřešená témata a do toho jsme celou dobu poslouchali zoufalý nářek jakéhosi psíka.
v noci, někdy kolem druhé hodiny ranní, když nářek nepřestával a spíš nám připadal o dost zoufalejší, jsme se, vydatně posilněni "svatým Michalem", vydali na záchrannou akci. původně jsme si řekli, že pejska osvobodíme a pustíme do světa, ale protože to bylo nádherné štěňátko, které v našem náručí přestalo naříkat a usnulo, rozhodli jsme se, že si ho necháme a s láskou se o něj postaráme.
po této romantické záchranné akci jsme se cítili skvěle a pejska jsme si okamžitě zamilovali (tak sladce spinkal).
ovšem ranní probuzení byl trošku šok. přicházela střízlivost a s ní kocovina a to nejen alkoholová, ale i pořádná morální...
jak se říká - co jste si navařili, to si taky snězte... tak tohle byla pořádná porce! na druhou stranu, nic se nejí tak horký, jak se to uvaří a naše zažívání postupně strávilo všechny negativní pocity, takže se vše naštěstí "usadilo" a dneska jsme moc rádi, že pejsáka máme. možná nám pomohla i veterinární prohlídka, kterou jsme absolvovali ihned po příjezdu do naší země a když veterinářka vyřkla diagnózu: pejsek má svrab, je podvýživený a má hodně špatnou srst - po tomto se všechny naše pochybnosti rozplynuly a přišla úleva. skvělý pocit po 2234 ujetých kilometrech, které jsme jeli necelé 4 dny, průměrnou rychlostí 80km/h. nevyspalí, hladoví (jíst nám stejně nešlo), s nemocným, fňukajícím, počůrávajícím se a kakajícím štěnětem, v hnusném deštivém počasí - parádní výlet! zvládli jsme to a ještě dneska musím vyjádřit obdiv, jak se Radůnek zatnul a jel... oba jsme se překonali, sáhli téměř na dno svých možností, uskromnili se a potlačili skoro všechny naše základní a běžné potřeby (pochopitelně krom těch nejnutnějších, vyprazdňovacích). cesta zpátky tedy probíhala tak, že jsme asi každé 2 hodiny stavěli na odpočívadlech a protahovali se. když Ráďula odpočíval, venčila jsem Falca, aby měl alespoň chvíli klid od jeho svrabového naříkání.
zpáteční cesta vůbec nebyla "na pohodu", ale i tak jsem ráda, že jsme si tohle všechno prožili. stejně jako ostatní zážitky, i tohle byla zkouška.
rovnýma nohama jsme skočili do soužití, ve kterém už nejsou jenom dva, ale třetí tvor, přítel člověka ;-)
Falco je úžasnej a chytrej pes, kterej se strašně rychle a rád učí. řekli jsme si, že ho budeme vychovávat svobodně. mě osobně se líbí "pozitivní výchova", kterou moje ségra aplikuje při výchově svýho psa. tento styl ve psech vyvolává pocit, že své páníčky poslouchají proto, že chtějí, ne proto, že musejí a tak to mám ráda. Falcovi se to taky líbí - žádné fyzické tresty apod..
dneska už je náš pes celkem samosatnej - když spí sám venku, tak nefňuká a když dostane ňákou hračku (nejradši má syrový kosti), vystačí si... svrab má vyléčenej a za 14 dní nabyl o 3 kila ;-)
když toto nastalo, vrátili jsme se k otázce potomků. rozhodně byl tohle super start, při kterém jsem si uvědomila, jak je Radek starostlivej a spolehlivej chlap a taky, že si život můžeme udělat takový, jaký ho chceme, i se "závazkem" navíc. záleží vždycky jenom na nás a na tom, jestli si to dovolíme.
...no a i když už necestujeme po Španělsku, budeme se s vámi o naše příhody dělit dál. Falco je jakýsi symbol a náš příběh nekončí...
Never ending story? uvidíme, uvidíte... ;-)
jakpak to? popíšu zde.
možná by se vyprávnění dalo začít otázkou: co bylo dřív - vejce nebo slepice?
...no a s tím souvisí, že jsme se během našeho soužití a cestování tak dlouho bavili o dětech, založení rodiny a podobně, až se z nás stali "rodičové" naprosto neplánovaně.
děti a cestování s nimi pro nás bylo skoro každodenní téma. jaké to bude? neomezí nás to nějak? nepřijdeme o svoji svobodu? a další...
k tématu "potomci" pochopitelně patří otázka tzv. "biologických hodin" a pár dní před návratem k zemi české jsme na toto téma opět narazili.
biologické hodiny? chápu je po svém - pro mě tenhle termín představuje pocit, při kterém si řeknu: teď je ten čas, teď cítím, že to dává smysl a chci to. těžko se to popisuje, ale řekla bych, že tenhle pocit se u mě dostavil ve chvíli, kdy jsem pochopila, co je "ženství". tohle jsem začala vnímat už před "cestou" a na ní ještě intenzivněji.
bubeník Radůnek od začátku říkal, že mi s radostí udělá bubínek a že už jenom čeká, až vyslovím "krleš". jak romantické by asi určitě bylo, vrátit se s bubnem zadělaným někde na pláži, no jo, jenže já "zaříkadlo" odkládala. možná to souviselo i s tím, že jsem přemýšlela nad tím, jak si spousta holek pořídí dítě třeba jako "záplatu"... nefungující vztah nebo pocit, že ztrácíme partnera může "spravit" dítě, nespokojenost v zaměstnání vyřeší rodičovská dovolená, nevíme si rady co dál se životem, tak si pořídíme dítě, a nebo to naopak přijde neplánovaně a kolikrát to vůbec není vhod, atd.... já se tomu chtěla vyhnout. nechtěla jsem, aby to bylo ve stylu - teď nevím, co se sebou, se životem a jak ho naplnit, tak dítě... ne-e.
ačkoliv jsem věděla a vím, že děti chci určitě s Radkem, nebylo toto v našem soužití a na těch plážích prioritou, byli jsme na cestě a já jednoduše chtěla hlavně cestovat... a Radek to měl možná podobně.
asi dva dny po tom našem posledním rozhovoru o dětech jsme dorazili do jedné vesničky na pobřeží. od odpoledne jsme seděli u auta a povídali. opětovně jsme řešili nějaká naše přeřešená témata a do toho jsme celou dobu poslouchali zoufalý nářek jakéhosi psíka.
v noci, někdy kolem druhé hodiny ranní, když nářek nepřestával a spíš nám připadal o dost zoufalejší, jsme se, vydatně posilněni "svatým Michalem", vydali na záchrannou akci. původně jsme si řekli, že pejska osvobodíme a pustíme do světa, ale protože to bylo nádherné štěňátko, které v našem náručí přestalo naříkat a usnulo, rozhodli jsme se, že si ho necháme a s láskou se o něj postaráme.
po této romantické záchranné akci jsme se cítili skvěle a pejska jsme si okamžitě zamilovali (tak sladce spinkal).
ovšem ranní probuzení byl trošku šok. přicházela střízlivost a s ní kocovina a to nejen alkoholová, ale i pořádná morální...
jak se říká - co jste si navařili, to si taky snězte... tak tohle byla pořádná porce! na druhou stranu, nic se nejí tak horký, jak se to uvaří a naše zažívání postupně strávilo všechny negativní pocity, takže se vše naštěstí "usadilo" a dneska jsme moc rádi, že pejsáka máme. možná nám pomohla i veterinární prohlídka, kterou jsme absolvovali ihned po příjezdu do naší země a když veterinářka vyřkla diagnózu: pejsek má svrab, je podvýživený a má hodně špatnou srst - po tomto se všechny naše pochybnosti rozplynuly a přišla úleva. skvělý pocit po 2234 ujetých kilometrech, které jsme jeli necelé 4 dny, průměrnou rychlostí 80km/h. nevyspalí, hladoví (jíst nám stejně nešlo), s nemocným, fňukajícím, počůrávajícím se a kakajícím štěnětem, v hnusném deštivém počasí - parádní výlet! zvládli jsme to a ještě dneska musím vyjádřit obdiv, jak se Radůnek zatnul a jel... oba jsme se překonali, sáhli téměř na dno svých možností, uskromnili se a potlačili skoro všechny naše základní a běžné potřeby (pochopitelně krom těch nejnutnějších, vyprazdňovacích). cesta zpátky tedy probíhala tak, že jsme asi každé 2 hodiny stavěli na odpočívadlech a protahovali se. když Ráďula odpočíval, venčila jsem Falca, aby měl alespoň chvíli klid od jeho svrabového naříkání.
zpáteční cesta vůbec nebyla "na pohodu", ale i tak jsem ráda, že jsme si tohle všechno prožili. stejně jako ostatní zážitky, i tohle byla zkouška.
rovnýma nohama jsme skočili do soužití, ve kterém už nejsou jenom dva, ale třetí tvor, přítel člověka ;-)
Falco je úžasnej a chytrej pes, kterej se strašně rychle a rád učí. řekli jsme si, že ho budeme vychovávat svobodně. mě osobně se líbí "pozitivní výchova", kterou moje ségra aplikuje při výchově svýho psa. tento styl ve psech vyvolává pocit, že své páníčky poslouchají proto, že chtějí, ne proto, že musejí a tak to mám ráda. Falcovi se to taky líbí - žádné fyzické tresty apod..
dneska už je náš pes celkem samosatnej - když spí sám venku, tak nefňuká a když dostane ňákou hračku (nejradši má syrový kosti), vystačí si... svrab má vyléčenej a za 14 dní nabyl o 3 kila ;-)
když toto nastalo, vrátili jsme se k otázce potomků. rozhodně byl tohle super start, při kterém jsem si uvědomila, jak je Radek starostlivej a spolehlivej chlap a taky, že si život můžeme udělat takový, jaký ho chceme, i se "závazkem" navíc. záleží vždycky jenom na nás a na tom, jestli si to dovolíme.
...no a i když už necestujeme po Španělsku, budeme se s vámi o naše příhody dělit dál. Falco je jakýsi symbol a náš příběh nekončí...
Never ending story? uvidíme, uvidíte... ;-)
úterý 31. května 2011
cestovatelské ohlédnutí; aneb retrospektiva na druhou
dlouho jsme se nepodělili o naše cestovatelské zážitky (ne, že by nebylo oč se dělit ;-)) ...ale jednak proto, že nějak scházel čas a druhak proto, že nebyla ta správná sdělovací nálada... prostě jsme si řekli, že vše necháme uzrát a pak to s odstupem pěkně shrneme (btw, v krátkých zprávách nás najdete na Twitteru).
mám tu sice rozepsaný dva příspěvky, ale pořád mi připadají takový nedopečený, tak je možná zkusím nějak vhodně zakomponovat semka...
posledně jsme skončili u/v Kempu Ardales. jo, tam se nám móóc líbilo! při návštěvě Španělska rozhodně toto místo doporučujeme - když už ne kemp, tak alespoň okolí přehrady.
po opuštění Ardales jsme udělali malý krůček zpátky a přesunuli se opět k pohoří Sierra Nevada a na pár dní se ubytovali v Granadě, respektive jejím předměstí. na tak velké město tam byl parádní klídek a druhej den jsme si udělali super prochajdu k paláci Alhambra; do vnitra paláce jsme se sice nedostali, ale alespoň jsme si prohlédli celý vnější komplex, včetně rozsáhlých zahrad a přilehlého sídla Generalife, které jistě sloužilo jak náhražka rajské zahrady - moc příjemné místo.
další den v Granadě jsme věnovali procházce městem a při té příležitosti jsem zašli do místní honosné katedrály.
po Granadě jsme se rozhodli věnovat (dávnému) původnímu plánu, který nás zavezl ke zmíněnému pohoří, a to: navšívit v Orgivě Radkovu sestřenici Terezu.
tohle setkání pro nás byl zážitek! Terka nesvolila k fotografování, ale nám to nevadilo. žije s partnerem a jejich malým prckem ve slaměném domku, v místní horské komunitní vesničce. návštěvu jsme strávili povídáním a na závěr lehkým zahradničením na Terčině zahrádce. pro nás oba to bylo velmi uklidňující. Terka nás pohostila vypěstovanými ředkvičkami (snědli jsme je celé - i s lupením!), vynikajícím domácím žitným chlebem, solí, avokádem, olivovým olejem, podomácku naloženými olivami, čajem a domácím nealkoholickým akátovým vínem. kus chleba jsme si odnesli jako "výslužku" (doma jsme ho s chutí zbaštili k večeři s avokádem - skvělá a jednoduchá pochoutka!).
před rozloučením jsme si nabrali na cestu trochu vody z místního horského pramene a pádili dál.
bylo horko, což byl důvod pro to, abychom přenocovali u nějaké přehrady. vybrali jsme si přehradu u Béznaru a několik dní u ní vykysli a taky si "parádně" vykousali blechy z kožichů; což je mimochodem asi při tak intenzívním a těsném soužití - 24 hodin denně, kdy si od sebe neodpočinete ani v noci, asi normálka...
když jsme se zase na chvíli vyklidnili, prohlásili jsme shodně, že v Andalucii je na nás už v tuto dobu děsný vedro (i mě - a to už je co říct, pže já jsem absolutní teplomil!) a že je tedy na čase přesunout se někam víc na sever Pyrenejského poloostrova.
ačkoliv neradi plánujeme, stanovili jsme si jedno mezipřistání a to v portugalském Portu, takže se nám cesta nasměrovala tak, abychom si, pokud možno, udělali co nejkratší zajížďku.
přes Granadu do Sevilly a odtud na Méridu. jeli jsme i nocí (noční cestování máme oba rádi) a dohromady jsme v jednom "dni" najeli kolem 600 kiláků (což je na našeho Rendu dost slušnej výkon!).
unavení a zmožení vedrem jsme si řekli, že přespíme opět u nějaké přehrady a v mapě natrefili na přehradu Zufre. najeli jsme si k ní od její severní části, což pro nás byla trochu zajížďka a přenocovali tam. druhej den jsme se šli vykoupat v poměrně čistý vodě. nahulatá koupačka se konala i přesto, že to bylo zakázaný, ale co, nám to nevadilo a vláha byla pro nás přednější, než nějaký hloupý zákazy, příkazy a omezení.
po koupeli jsme pokračovali dál a blíž k Méridě. do tohoto poměrně velkého města jsme dojeli v noci a po rychlém nákupu v místním Carrefouru jsme naskákali zpátky do pojízdného domečku a popojeli ještě asi 70 kiláků ke Cáceres. vzhledem k načtené informaci, že Cáceres je ještě větší než Mérida, a taky díky silné únavě, jsme usoudili, že bude lepší hledat nocleh kdekoliv mimo město a že vlastně není blbej nápad přespat někde na benzínce. tato úvaha nás zavezla na nočně opuštěnou benzínku, kde stál jeden kamion, ale hlavně - byla tam venkovní sprcha - zajásali jsme, odhodili všechny svršky a zkropili se - jaká osvěžující balada!
během příštího, opět parného, sobotního dne jsme si naplánovali návštěvu nedalekého přírodního parku a při té příležitosti jsme udělali vyjížďku do města Cáceres. četli jsme, že je zde pěkné historické centrum. i procházeli jsme městem a zjistili, že je tu nebývale živo a že v oné historické části se již třetím dnem koná jakýsi tradiční festival. vstupné bylo volné a my měli celkem strategické místečko na kraji města - jak se ukázalo, pár minut od centra festivalového dění. padla tedy vyzývavá otázka: co takhle zůstat tu na večer a jít omrknout a poslechnout nějaký kapely? příliš jsme neváhali a dobře jsme udělali. nejdřív jsme poslechli cosi na hlavním náměstí a poté jsme se přesunuli na malinké náměstíčko, kde nás svými nepopsatelnými symfoniemi oblažil francouzský hudebník Chapelier Fou. po tomto soustu jsme si nechtěli kazit chuť (úplně všechno další by tu noc bylo na nižší úrovni) a proto jsme zamířili opět k naší "sprchovací" benzínce.
ráno jsme se po osvěžující spršce vydali do nejmladšího španělského přírodního parku, který se nachází kousek pod Plasencií, trochu se prošli, načerpali sílu z přírody a namířili Rendu na Plasencii.
v Plasencii jsme náhodou (jak už to tak u nás bývá) našli opuštěnou slepou ulici, kousíček od Carrefouru a tady jsme si konečně oddechli. ulička nám poskytla azyl na dvě noci, přičemž tu druhou jsme věnovali procházení městem. středověké historické centrum má v noci super atmosféru! ;-)
protože je prý toto město podobné Salamace, která byla po cestě, museli jsme pochopitelně nakouknout i tam. Salamanka v noci má rozhodně taky něco do sebe.
po nočním odpočinku v Salamance jsme popojeli do sousedního Portugalska.
zakotvili jsme v Portu. nejdřív jsme se tam lehce motali, ale nakonec se nám podařilo najít pěkné místo na okraji Gaii (což je příměstí Porta; odděluje je řeka Doura).
vydali jsem se na průzkum a hledání supermerkada. po mém ukvapeném nařčení, že portugalci nejsou tak žraví jako španělé, páč tady nemaj obchod na každym rohu, jsme našli super obchod, ve kterém jsme zakoupili 3 láhve portského (tawny, ruby a white). s tímto nákupem jsme si vystačili dva dny - úchvatně jsme se zrubali portským ruby v portugalském Portu - achich oufej, bošíšku f těstíšku... (tato otevřená akce si raději nežádá větších popisků)
když jsme se asi třetí den sebrali, vydali jsme se na exkurzi Portem. na nejbližší zastávce jsme nasedli na místní metro a nechali se několik stanic zavést k řece. nejdříve jsme sešli na gaiské straně. tato strana se ukázala býti velkou turistickou pastičkou - na každém kroku nás lákali na třičtvrtě hodinovou projížďku lodí až na moře a následnou návštěvu zdejšího sklípku s portským (portské se totiž nevyrábí přímo v Portu, ale na druhé straně řeky, v Gaie). odolali jsme všem lákačům a spodním patrem dvoupatrového mostu (mimochodem, ten má prý na svědomí Eiffelův kolega Théophile Seyrig) jsme přešli do Porta, jež má na své straně nádherné baráčky - jako na obrázku :-)
Porto se mi moc líbí. už proto, že není, jako středomořská města, která jsem vídala do té doby, takové "uhlazené". má atmosféru, takovou tu pravou přístavní. špinavé domy a ulice městu dávají patinu.
procházku jsme završili návštěvou putiky, kde jsme si dali pozdní obídek - rybu s bramborem, cizrnou, petrželovou natí a cíbou - mňamka! k nášupu jsme dostali ještě 4 decky červeného vínka, které vypadalo trochu jako burčák a bylo moc dobrý. putika byla celkem zastrčená a narazili jsme na ni náhodou, dýchala tam pohodička, po zemi se válely papírky a zdejší dědkové v rohu u stolu mastili karty. :-)
výpad do Portugalska byl příjemnej, ale zatoužili jsme zase po Španělsku. po cestě a nejblíž bylo Vigo. Radůnek vygůglil, že se z Viga dá vycestovat na přilehlý ostrov, takže nejbližší cíl byl naprosto jasnej.
před tím, než jsme vyjeli, jsme měli mezery v komunikaci a tudíž jsme se nedobře dohodli na tom, co jak, kam a proč...
po namáhavé cestě jsme byli zmateni jak my dva, tak i navigace, která nás navedla do nepřístupné uličky, což Rendu poznamenalo několika šrámy. :-( je nám to líto!
nicméně, po adrenalinovém zážitku jsme si zaparkovali v podstatě na kruhovém objezdu s tím, že horší, než ve Valencii už to být nemůže... a bylo to celkem v klidu, jako bonus jsme měli parádní pramen čisté pitné vody téměr u auta. ještě v noci jsme si zabukovali dva lupeny na ostrov Islas Cíes a ráno jsme vyjeli do Viga pro lístky. po půlhodinovém hledání parkovacího místa a kratičké poradě jsme si nechali přesunout výjezd na ostrov z Viga do protějšího Cangasu, což se ukázalo jako skvělá volba, protože Cangas je mnohem menší a útulnější městečko než průmyslové Vigo.
výlet na ostrov se konal druhý den ráno. celí natěšení (aspoň já teda byla) jsme vylezli z kanafasu a vydali se do přístavu na loď. ostrov je o víkendu celkem frekventovanej (dokonce s náma na lodi jeli i nějací Češi), jednak tam jezdí návštěvníci organizovaně velkou lodí a nebo neorganizovaně na svejch plachetnicích, který kotvěj v zátoce.
my jsme si nejdřív vyšlápli k ostrovnímu majáku a pak se v klídku a pohodlně uvelebili na pláži. dali si osvěžující koupel a vychutnali pohodičku. jediné, co nám slanou koupel v Atlantiku, na nejkrásnější pláži světa (podle časopisu The Guardian) trochu znepříjemňovalo byla skutečnost, že na plážích nemají sprchu... ale co, je tam kemp i se sociálkou, tak jsme se šli odsolit na černo. :-)
cestou z přístavu jsme natrefili na jeden milý pár, kterého jsme se ptali na obchod, ve kterém bychom sehnali důležitou součást našeho oblíbeného nápoje Cuba Libre, Colu. paní nám ukázala, že je velkou patriotkou Galicie a pohotově nám doporučila hafo míst, která musíme vidět. některá jsme navštívili a bezkonkurenčně nejvíc se nám líbil výběžek zvaný Cabo de Home. intimčo na parkovišti dovršil následující den vejlet k majáku a návštěva zastrčené pláže, na které jsme byli úplně sami a mohli si tam pobíhat nahatí (plavky s sebou na vejlety nenosíme a nahota je stejně nejpřirozenější), aniž by nám soukromí kdokoliv narušoval - prostě pohádkovej ráj! :-)
pak jsme se pár dní nenápadně přesouvali po západních cípech Galicie. prohlédli a nasáli zdejší venkov (Radůnek jeden večer i hospodsky :-)), konečně využili naši improvizovanou samodomo sprchu, až jsem se jednoho dne ocitli v Porto do Son a natrefili tam na další luxusní pláž, kde jsme si užili krátkou odpolední koupel - dokonce jim na pláži fungovala sprcha - bájo ;-)
pořád "objíždíme" Santiago de Compostela a přemejšlíme, zda jít či nejít známou Svatojakubskou pouť, až jsme se dostali na "Konec světa" - Finesterra. usoudili jsme, že podle toho, co se píše na netu a jak to s návštěvností vypadá na "Konci světa", bude v Santiagu a ke konci poutní cesty, spousta lidí a že si pěší trip necháme na později, třeba se na pár dní vydáme s báglem směrem Santiago, ale nedoputujeme... stejně se nejradši někde "ztrácíme"... :-)
včera nám na "Konci světa" došel plyn, takže jsme se přesunuli do La Coruñi a tam jej dnes doplnili, hehe.
jo a včera jsme si taky pověsili na stěnu bomečku obrázek - z portugalského vína jsem sloupla etiketu s kočičkou a lípli jsme si ji na dveře. snad se jí neurve skobička a bude s náma milá kočička cestovat dlouho, dlouho, dlouho...
od plynařů jsme se vymotali z města La Coruña a vystřelili na nejsevernější cíp poloostrova. ocitli jsme se v malebné vesničce Porto de Bares (kousíček od Mañónu) a udělali si krátkou procházku, po které jsme se po pobřeží přesunuli do městečka Viveiro; tady parkujeme u moře na promenádě; je chladno, proto jsme zalezlí v našem bejváku a hostíme pana Smirnoffa, kterej se nám tu furt šroubuje do pomerančů......
Radu, můžu jim to tam takhle vyservírovat nebo k tomu máš co dodat?
Servíruj!
fajn, jdu na to ;-)
mám tu sice rozepsaný dva příspěvky, ale pořád mi připadají takový nedopečený, tak je možná zkusím nějak vhodně zakomponovat semka...
posledně jsme skončili u/v Kempu Ardales. jo, tam se nám móóc líbilo! při návštěvě Španělska rozhodně toto místo doporučujeme - když už ne kemp, tak alespoň okolí přehrady.
další den v Granadě jsme věnovali procházce městem a při té příležitosti jsem zašli do místní honosné katedrály.
po Granadě jsme se rozhodli věnovat (dávnému) původnímu plánu, který nás zavezl ke zmíněnému pohoří, a to: navšívit v Orgivě Radkovu sestřenici Terezu.
tohle setkání pro nás byl zážitek! Terka nesvolila k fotografování, ale nám to nevadilo. žije s partnerem a jejich malým prckem ve slaměném domku, v místní horské komunitní vesničce. návštěvu jsme strávili povídáním a na závěr lehkým zahradničením na Terčině zahrádce. pro nás oba to bylo velmi uklidňující. Terka nás pohostila vypěstovanými ředkvičkami (snědli jsme je celé - i s lupením!), vynikajícím domácím žitným chlebem, solí, avokádem, olivovým olejem, podomácku naloženými olivami, čajem a domácím nealkoholickým akátovým vínem. kus chleba jsme si odnesli jako "výslužku" (doma jsme ho s chutí zbaštili k večeři s avokádem - skvělá a jednoduchá pochoutka!).
před rozloučením jsme si nabrali na cestu trochu vody z místního horského pramene a pádili dál.
když jsme se zase na chvíli vyklidnili, prohlásili jsme shodně, že v Andalucii je na nás už v tuto dobu děsný vedro (i mě - a to už je co říct, pže já jsem absolutní teplomil!) a že je tedy na čase přesunout se někam víc na sever Pyrenejského poloostrova.
ačkoliv neradi plánujeme, stanovili jsme si jedno mezipřistání a to v portugalském Portu, takže se nám cesta nasměrovala tak, abychom si, pokud možno, udělali co nejkratší zajížďku.
přes Granadu do Sevilly a odtud na Méridu. jeli jsme i nocí (noční cestování máme oba rádi) a dohromady jsme v jednom "dni" najeli kolem 600 kiláků (což je na našeho Rendu dost slušnej výkon!).
unavení a zmožení vedrem jsme si řekli, že přespíme opět u nějaké přehrady a v mapě natrefili na přehradu Zufre. najeli jsme si k ní od její severní části, což pro nás byla trochu zajížďka a přenocovali tam. druhej den jsme se šli vykoupat v poměrně čistý vodě. nahulatá koupačka se konala i přesto, že to bylo zakázaný, ale co, nám to nevadilo a vláha byla pro nás přednější, než nějaký hloupý zákazy, příkazy a omezení.
po koupeli jsme pokračovali dál a blíž k Méridě. do tohoto poměrně velkého města jsme dojeli v noci a po rychlém nákupu v místním Carrefouru jsme naskákali zpátky do pojízdného domečku a popojeli ještě asi 70 kiláků ke Cáceres. vzhledem k načtené informaci, že Cáceres je ještě větší než Mérida, a taky díky silné únavě, jsme usoudili, že bude lepší hledat nocleh kdekoliv mimo město a že vlastně není blbej nápad přespat někde na benzínce. tato úvaha nás zavezla na nočně opuštěnou benzínku, kde stál jeden kamion, ale hlavně - byla tam venkovní sprcha - zajásali jsme, odhodili všechny svršky a zkropili se - jaká osvěžující balada!
ráno jsme se po osvěžující spršce vydali do nejmladšího španělského přírodního parku, který se nachází kousek pod Plasencií, trochu se prošli, načerpali sílu z přírody a namířili Rendu na Plasencii.
v Plasencii jsme náhodou (jak už to tak u nás bývá) našli opuštěnou slepou ulici, kousíček od Carrefouru a tady jsme si konečně oddechli. ulička nám poskytla azyl na dvě noci, přičemž tu druhou jsme věnovali procházení městem. středověké historické centrum má v noci super atmosféru! ;-)
protože je prý toto město podobné Salamace, která byla po cestě, museli jsme pochopitelně nakouknout i tam. Salamanka v noci má rozhodně taky něco do sebe.
po nočním odpočinku v Salamance jsme popojeli do sousedního Portugalska.
vydali jsem se na průzkum a hledání supermerkada. po mém ukvapeném nařčení, že portugalci nejsou tak žraví jako španělé, páč tady nemaj obchod na každym rohu, jsme našli super obchod, ve kterém jsme zakoupili 3 láhve portského (tawny, ruby a white). s tímto nákupem jsme si vystačili dva dny - úchvatně jsme se zrubali portským ruby v portugalském Portu - achich oufej, bošíšku f těstíšku... (tato otevřená akce si raději nežádá větších popisků)
když jsme se asi třetí den sebrali, vydali jsme se na exkurzi Portem. na nejbližší zastávce jsme nasedli na místní metro a nechali se několik stanic zavést k řece. nejdříve jsme sešli na gaiské straně. tato strana se ukázala býti velkou turistickou pastičkou - na každém kroku nás lákali na třičtvrtě hodinovou projížďku lodí až na moře a následnou návštěvu zdejšího sklípku s portským (portské se totiž nevyrábí přímo v Portu, ale na druhé straně řeky, v Gaie). odolali jsme všem lákačům a spodním patrem dvoupatrového mostu (mimochodem, ten má prý na svědomí Eiffelův kolega Théophile Seyrig) jsme přešli do Porta, jež má na své straně nádherné baráčky - jako na obrázku :-)
Porto se mi moc líbí. už proto, že není, jako středomořská města, která jsem vídala do té doby, takové "uhlazené". má atmosféru, takovou tu pravou přístavní. špinavé domy a ulice městu dávají patinu.
procházku jsme završili návštěvou putiky, kde jsme si dali pozdní obídek - rybu s bramborem, cizrnou, petrželovou natí a cíbou - mňamka! k nášupu jsme dostali ještě 4 decky červeného vínka, které vypadalo trochu jako burčák a bylo moc dobrý. putika byla celkem zastrčená a narazili jsme na ni náhodou, dýchala tam pohodička, po zemi se válely papírky a zdejší dědkové v rohu u stolu mastili karty. :-)
výpad do Portugalska byl příjemnej, ale zatoužili jsme zase po Španělsku. po cestě a nejblíž bylo Vigo. Radůnek vygůglil, že se z Viga dá vycestovat na přilehlý ostrov, takže nejbližší cíl byl naprosto jasnej.
před tím, než jsme vyjeli, jsme měli mezery v komunikaci a tudíž jsme se nedobře dohodli na tom, co jak, kam a proč...
po namáhavé cestě jsme byli zmateni jak my dva, tak i navigace, která nás navedla do nepřístupné uličky, což Rendu poznamenalo několika šrámy. :-( je nám to líto!
nicméně, po adrenalinovém zážitku jsme si zaparkovali v podstatě na kruhovém objezdu s tím, že horší, než ve Valencii už to být nemůže... a bylo to celkem v klidu, jako bonus jsme měli parádní pramen čisté pitné vody téměr u auta. ještě v noci jsme si zabukovali dva lupeny na ostrov Islas Cíes a ráno jsme vyjeli do Viga pro lístky. po půlhodinovém hledání parkovacího místa a kratičké poradě jsme si nechali přesunout výjezd na ostrov z Viga do protějšího Cangasu, což se ukázalo jako skvělá volba, protože Cangas je mnohem menší a útulnější městečko než průmyslové Vigo.
my jsme si nejdřív vyšlápli k ostrovnímu majáku a pak se v klídku a pohodlně uvelebili na pláži. dali si osvěžující koupel a vychutnali pohodičku. jediné, co nám slanou koupel v Atlantiku, na nejkrásnější pláži světa (podle časopisu The Guardian) trochu znepříjemňovalo byla skutečnost, že na plážích nemají sprchu... ale co, je tam kemp i se sociálkou, tak jsme se šli odsolit na černo. :-)
cestou z přístavu jsme natrefili na jeden milý pár, kterého jsme se ptali na obchod, ve kterém bychom sehnali důležitou součást našeho oblíbeného nápoje Cuba Libre, Colu. paní nám ukázala, že je velkou patriotkou Galicie a pohotově nám doporučila hafo míst, která musíme vidět. některá jsme navštívili a bezkonkurenčně nejvíc se nám líbil výběžek zvaný Cabo de Home. intimčo na parkovišti dovršil následující den vejlet k majáku a návštěva zastrčené pláže, na které jsme byli úplně sami a mohli si tam pobíhat nahatí (plavky s sebou na vejlety nenosíme a nahota je stejně nejpřirozenější), aniž by nám soukromí kdokoliv narušoval - prostě pohádkovej ráj! :-)
pak jsme se pár dní nenápadně přesouvali po západních cípech Galicie. prohlédli a nasáli zdejší venkov (Radůnek jeden večer i hospodsky :-)), konečně využili naši improvizovanou samodomo sprchu, až jsem se jednoho dne ocitli v Porto do Son a natrefili tam na další luxusní pláž, kde jsme si užili krátkou odpolední koupel - dokonce jim na pláži fungovala sprcha - bájo ;-)
pořád "objíždíme" Santiago de Compostela a přemejšlíme, zda jít či nejít známou Svatojakubskou pouť, až jsme se dostali na "Konec světa" - Finesterra. usoudili jsme, že podle toho, co se píše na netu a jak to s návštěvností vypadá na "Konci světa", bude v Santiagu a ke konci poutní cesty, spousta lidí a že si pěší trip necháme na později, třeba se na pár dní vydáme s báglem směrem Santiago, ale nedoputujeme... stejně se nejradši někde "ztrácíme"... :-)
včera nám na "Konci světa" došel plyn, takže jsme se přesunuli do La Coruñi a tam jej dnes doplnili, hehe.
jo a včera jsme si taky pověsili na stěnu bomečku obrázek - z portugalského vína jsem sloupla etiketu s kočičkou a lípli jsme si ji na dveře. snad se jí neurve skobička a bude s náma milá kočička cestovat dlouho, dlouho, dlouho...
od plynařů jsme se vymotali z města La Coruña a vystřelili na nejsevernější cíp poloostrova. ocitli jsme se v malebné vesničce Porto de Bares (kousíček od Mañónu) a udělali si krátkou procházku, po které jsme se po pobřeží přesunuli do městečka Viveiro; tady parkujeme u moře na promenádě; je chladno, proto jsme zalezlí v našem bejváku a hostíme pana Smirnoffa, kterej se nám tu furt šroubuje do pomerančů......
Radu, můžu jim to tam takhle vyservírovat nebo k tomu máš co dodat?
Servíruj!
fajn, jdu na to ;-)
úterý 3. května 2011
...ke kořenům
čas neuvěřitelně kvapí. dneska je to už rok, co Radůnkův oř Bublinka splasknul pod stromem...
z mýho pohledu to byl celkem dynamickej rok.
v tomhle příspěvku se ale vrátím do současnosti, páč mám v úmyslu zaznamenat naše zážitky z posledních pár dní.
pořád jsme v kempu Ardales a zkoumáme zdejší okolí.
1. května jsme se vydali na procházku do místa, kde jsme ještě nebyli. během výletu jsme si řekli, že by bylo fajn projet se na šlapadle, která na přehradě půjčují. když jsme přišli k pokladně, dozvěděli jsme se, že hodinová vyjížďka stojí "pouhých" 12 euro... no nic, prohnuli jsme se v kolenou a vysázeli danou sumu. šlapeme si po přehradě a kocháme se, nádhera. co může bejt na prvního máje romantičtějšího, než houpání se na vlnkách a lehký deštík uprostřed přehrady...? nevím, každopádně, mě se to moc líbilo a stálo to za "to"! ;-)
odpoledne jsme si dali pivko a rozjeli naši soukromou párty. chlastáme si, chvílema se o něčem naprosto nepodstatném (jak už to tak bejvá) hádáme; až jsme si někdy v půl dvanáctý v noci uvědomili, že jsme se, dle oblíbené tradice, nepolíbili pod ničím rozkvetlým. vydáváme se tedy na nočního bobříka hledání rozkvetlé květeny... všude tma jak v pr...čicích, na krok nevidět; no, vyhlídli jsme si nakonec nějakou kytku, podobnou růži? Radůnek mě vzal do náruče a při polibku položil pod květy. tak snad neuschnu ;-)
pak bych chtěla zmínit, že jsme během naší opilecké debaty řešili, jak by bylo prima vrátit se ke kořenům... k tomu patří i to, jak se najíst se bez toho, abychom museli na jídlo vydělávat a tak dále... jak se najíst, abychom si museli pojídané zasloužit lovem... nejsnažší, v určitém ohledu, se zdá být rybaření. řekli jsme si tedy, že se naučíme rybyřit :-) ...pořídili vlasec, háčky, splávek a vyrazili včera na ryby. úlovek byl nulový. ale i přes to bylo naše rybaření skvělý! načetli jsme si nějaký informace na netu a víme, že na klasickou bagetu potenciální úlovky sice nalákáme, ale nezaberou, prostě ani ťuk... prej berou na kukuřici, kterou už teď taky máme v našem rybářském vybavení a uvidíme, jak se nám na příštím lovu povede. držte palce, snad nebudeme bez večeře. ;-)
...jo, taky musím zmínit, že při našich pijaticích popíjíme zdejší pivo (maj moc dobrý) a díky tomu nás alespoň tolik nežerou komáři :-)
z mýho pohledu to byl celkem dynamickej rok.
v tomhle příspěvku se ale vrátím do současnosti, páč mám v úmyslu zaznamenat naše zážitky z posledních pár dní.
pořád jsme v kempu Ardales a zkoumáme zdejší okolí.
1. května jsme se vydali na procházku do místa, kde jsme ještě nebyli. během výletu jsme si řekli, že by bylo fajn projet se na šlapadle, která na přehradě půjčují. když jsme přišli k pokladně, dozvěděli jsme se, že hodinová vyjížďka stojí "pouhých" 12 euro... no nic, prohnuli jsme se v kolenou a vysázeli danou sumu. šlapeme si po přehradě a kocháme se, nádhera. co může bejt na prvního máje romantičtějšího, než houpání se na vlnkách a lehký deštík uprostřed přehrady...? nevím, každopádně, mě se to moc líbilo a stálo to za "to"! ;-)
odpoledne jsme si dali pivko a rozjeli naši soukromou párty. chlastáme si, chvílema se o něčem naprosto nepodstatném (jak už to tak bejvá) hádáme; až jsme si někdy v půl dvanáctý v noci uvědomili, že jsme se, dle oblíbené tradice, nepolíbili pod ničím rozkvetlým. vydáváme se tedy na nočního bobříka hledání rozkvetlé květeny... všude tma jak v pr...čicích, na krok nevidět; no, vyhlídli jsme si nakonec nějakou kytku, podobnou růži? Radůnek mě vzal do náruče a při polibku položil pod květy. tak snad neuschnu ;-)
pak bych chtěla zmínit, že jsme během naší opilecké debaty řešili, jak by bylo prima vrátit se ke kořenům... k tomu patří i to, jak se najíst se bez toho, abychom museli na jídlo vydělávat a tak dále... jak se najíst, abychom si museli pojídané zasloužit lovem... nejsnažší, v určitém ohledu, se zdá být rybaření. řekli jsme si tedy, že se naučíme rybyřit :-) ...pořídili vlasec, háčky, splávek a vyrazili včera na ryby. úlovek byl nulový. ale i přes to bylo naše rybaření skvělý! načetli jsme si nějaký informace na netu a víme, že na klasickou bagetu potenciální úlovky sice nalákáme, ale nezaberou, prostě ani ťuk... prej berou na kukuřici, kterou už teď taky máme v našem rybářském vybavení a uvidíme, jak se nám na příštím lovu povede. držte palce, snad nebudeme bez večeře. ;-)
...jo, taky musím zmínit, že při našich pijaticích popíjíme zdejší pivo (maj moc dobrý) a díky tomu nás alespoň tolik nežerou komáři :-)
sobota 30. dubna 2011
retrospektiva
protože máme nějaké ohlasy a trochu i "stížnosti" (nadsázka), že nepíšeme klasickej deník a všechny možný zážitky, řekli jsme si, že z našich poznámek, fotek a mapy zkusíme udělat jakousi rekonstrukci našeho dosavadního výletu...
takže: ...začali jsme malým výletem až na Slovensko, kde jsme v našem domečku na čtyřech kolech přespávali po parkovištích obchodních domů; nejčastěji u Lidlu. to bylo někdy v lednu 2011 a trvalo to asi 14 dní. pamatuju se, že byl pátek, když jsme někdy kolem páté hodiny nasedli do Rendy a vyrazili jsme do Ostrova. tam jsme navštívili Štéchovce a s partou kamarádů jsme si večer, noc a ráno užívali v Dobříši na koncertě a po místních barech. po vyspání kocoviny a vystřízlivění jsme se v neděli vydali směr Jižní Čechy. nakoukli jsme do Slavonic, na Vranovskou přehradu, do znojemského podzemí, zašli do kina na "Zelenýho sršně" a nakonec se z toho vyvinulo "tour de spa" po Slovensku a bylo to super (Senec, Veĺký Meder, Podhájska a dokonce maďarský Györ). cestou zpátky jsme se stavili v Trenčíně, pak za kamarády v Adamově u Brna a dom. tehdy hustě sněžilo.
doma jsme pak pobalili zbývající věci, pořešili nějaké nezbytnosti, jež se nacházely na našich checklistech a dne 16.2.2011 jsme definitivně vystartovali na jih kontinentu, pryč od mrazivé zimy. naše cesta vedla přes České Budějovice, kde jsem se ještě 18.2. zúčastnila tvořivého kurzu na zprácování FIMO hmoty a pak jsme pokračovali dál, ke hranicím.
řekli jsme si, že to vezmeme co možná nejkratší cestou (vyjma placených silnic) (tady někdo úplně zapomněl zmínit, že jsme se v noci na "tajňačku" bez známek prořítili po placených dálnicích v Rakousku a Švýcarsku, kde jsme potkali bouračku a měli pěkně sevřenej svěrač, že je to kontrola dálničních známek; tu noc jsme ujeli asi 900km - pozn. rad.) k moři a na základě toho jsme si stanovili jako prvotní cíl italský Janov. jednu noc jsme strávili na dálniční benzínce v Itálii a ráno jsme se tam alespoň osprchovali.
jedeme dál, ale protože nemáme moc rádi velká města, vyhnuli jsme se centru Janova a někde na okraji města jsme se prvně přiblížili k moři a hladoví jsme si našli příjemnou pizzerii. po skvělém jídle jsme pokračovali v cestě po pobřeží; do Francie. přes Monako.
dorazili jsme do francouzského Nice. po nějakých potížích s hledáním parkoviště jsme zaparkovali u chodníku skoro v centru města a šli se projít. byla neděle večer a v Nice o víkendu probíhal karneval, takže všude se válely konfety a vůbec, město vypadalo asi jako Mělník po Vinobraní ;-)
pokračovali jsme dál do Cannes; navštívili četníka v Saint-Tropez a prošli se po zdejším přístavu. dále La Ciotat, jež bylo poslední městečko Francie, v němž jsme krátce pobyli; prošli se po pláži, nasbírali pár mušliček a v místní plážové restauraci ochutnali skvělou rybu a středomořské slávky - mňamka. poté Frontignan a tak nějak pozvolna jsme se přesunuli do Španělska.
první španělská zastávka byla ve městě Sant Feliu de Guixes u benzínové pumpy Cepsa, jež nám poskytla Wi-Fi síť pro krátké surfování a také záchod, na němž jsem si, asi po týdnu od spchy na italské dálnici, dala lehkou očistu a umyla si vlasy - super ;-) ...prošli jsme se po pláži i městem, pořídili kartu na internet a v jedné budově jsem poznala hotel, ve kterém jsme byli asi před patnácti lety ubytování s rodiči na dovolené - pachatel se vrací na místo činu, dalo by se říci... prostě pěkná a příjemná zastávka.
...ale my s Rendou pádíme Španělskem dál cestou necestou po pobřeží a silnice nás zavedla do Malgrat de Mar. tuhle adresu jsme si sice vyhlídli v mapě, ale místečko, kde jsme si asi na týden zaparkovali náš "plážový domek", jsme našli výceméně náhodou. jedeme nocí a navigace říká: odbočte vlevo! křižovatka byla lehce nepřehledná a provoz hustý. střihli jsme to tam. najednou se za námi ozve policejní houkačka, chceme uhnout, v domnění, že se honí za nějakými zločinci. zastavíme za kruháčem a čeká nás překvapení; policisté nás předjedou, zastaví přímo před námi, vylezou z auta a jdou na nás... že prej jsme udělali dopravní přestupek. zmatení španělským značením, které se přece jen trochu liší od toho, na které jsme zvyklí, unavení a navíc ve tmě, jsme přehlédli značku, podle které jsme k odbočení doleva měli použít půlkruh doprava, počkat na stopce a pak oba pruhy přefrčet rovně (prostě pro mne jakýsi odbočovací pruh vpravo pro odbočení doleva) - taková vychytávka, která je tu dost často k vidění na křižovatkách, kde nejsou kruháče (jinak je Španělsko rozhodně "zemí kruhových objezdů", a to i přesto, že jsem si to původně myslela o Francii). poliši kolem toho nedělali zas takovej rozruch, vysvětlili a důrazně upozornili, že další přestupek už bude drahej - 200 éček... no paráda. trochu rozhozeni tímto zážitkem jsme se rozhodli, že to dneska už zapíchnem a vyspíme se z toho. vypnuli jsme navigaci a namířili se přímo k moři; díky štěstěně jsme se tak dostali do místa na okraji Malgratu, kde byla částěčně průmyslová zóna, ale hlavně široká pláž u moře, na kterou jsme měli výhled přímo z postele. do města to bylo co by kamenem; chodili jsme do čínské restaurace na jarní závitky a jiné dobroty jsme nakupovali v menším krámku u sympatické paní. Malgrat byl moc fajn a jako bonus jsme si dali pobyt v místním kempu, kde jsme si mimo jiné konečně vyprali ;-) ...když jsme jej opustili, vydali jsme se opět po pobřeží, směrem Sitges s tím, že jednoznačně navštívíme Barcelonu.
v Sitges jsme si našli písčité parkoviště kousíček od Carrefouru. jezdí tu vlak a tak jsme jednoho rána nasedli na spoj do Barcelony, abychom si užili všechna její turistická lákadla: přístav, ulici La Rambla (a místní tržiště), La Sagrada Familia i park Güell. také jsme v Barceloně ochutnali španělskou specialitu: paellu.
(přátelé, zbyl nám lístek do barcelonského metra, kde je ještě asi 6 jízd (dá se čerpat ve více osobách, kdyby někdo měl zájem a chystal se do Barcelony, můžeme ho třeba poslat... ;-))
ze Sitges jsme se vydali na výběžek s pěkným přírodním parkem. na jedné straně byla L'Ampolla a na druhé Riumar, kde tak trochu chcípnul pes, ale zase tam byl absolutní klid. jenom v noci přišla příšerná bouřka a protože jsme nestáli v závětří, ale u moře, pěkně to s náma celou noc házelo, jako s pouťovou atrakcí a ráno jsme málem Rendu vyhrabávali z písečné závěje (a navíc nám to nafoukalo lopatku písku do topení - pozn. rad.)... prostě žůžo dobrodrůžo. ;-)
teď je před námi Valencie. tam jsme zašli na exkurzi do Oceánografického muzea, což byl nevšední a "uchvancajcující" zážitek! ve Valencii jsme strávili dvě noci na jedné z nejrušnějších ulic tohoto města (místní magistrála - pozn. rad.), poblíž muzea. pak jsme se vydali do El Saleru a strávili tu další dva dny na parkovišti u pláže, také jsme zde natrefili na legračního, celkem fajn týpka. dále jsme měli v plánu doplnit plyn, takže vraceli jsme se zpátky do rušné Valencie, v níž se nachází pumpa, kde nám bombonu naplnili. také jsme se při té příležitosti návratu chtěli podívat do interaktivního vědecko-technického muzea, ale z toho sešlo, páč ve Valencii zrovna probíhaly tradiční Fallas. vrátili jsme se do El Saleru, ale tentokráte jsme se nainstalovali do nikterak výjimečného kempu, hlavně abychom dořachli baterku a přečkali tu asi dva deštivé dny.
stále postupujeme víc a víc na jih. pár dní jsme zůstali v El Perelló; skoro jsme se tu vystěhovali na ulici, věnovali se geekingu (hlavně Radůnek - já jsem většinou veledůležitý přicmrndávač, holka pro všechno a tak podobně ;-)) a sestavili kanystrovou sprchu (na té jsem se podílela výrazně, pže Radůnek byl na šrot) (jo, vrah o morálce káže - Lucynka zdárně sekundovala -rad) (Radu - příště si to piš sám, jo? -luc) (Dyť to řikám, zase je na káry! Tohle psala asi pět minut. ;-) -rad) (když máš blbou klávesnici! a vůbec, ať si čtenář udělá obrázek... -luc).
poté jsme pokračovali do města Dénia. tady jsme také několik dní idlili; vyhnal nás zápach. nevím, jestli jsme to někde zmínili, ale nemáme odpadní nádrž pod autem, tudíž všechny dřezem vypouštěné tekutiny (moč? -rad) (ó ano, také, a co jako. -luc) tečou přímo na zem - vyhledáváme proto ulice, v nichž si můžeme odpadní trubku postavit ideálně nad kanál, případně parkoviště a místa s povrchem, jenž je schopen vsakování.
takže jsme toto pěkné místečko opět opustili a na čtyřech kolech vkročili do města zvaného Sant Joan d'Alacant. zde se nám u Carrefouru stala příhoda s měřením velikosti vozidel... také jsme tu zachytili něčí Wi-Fi síť a proto se nám odtud moc nechtělo, ale naše cesta stále pokračuje a opouštění oblíbených míst k ní patří...
...kochajíce, jsme se přes hory náhodně přesunuli do zastrčeného kempu Las Vegas (u městečka Balanegra), což byla příjemná zašívárna mezi skleníkama, s několika uřvanejma kočičkama a pár kroků od moře. bylo vedro, takže jsme se konečně v moři taky namočili. byl to luxusní pobyt, po kterém jsme měli moře plné zuby a odhlasovali si, že se na pár dní mrkneme do hor. před námi bylo největší pohoří Španělska - Sierra Nevada.
...myslím, že tady vyprávění přeruším, poněvadž jsme již v tu dobu přispívali na blog a některé události by se mohly zbytečně opakovat. taky je možný podívat se do naší bohaté fotodokumentace, která o našich zážitcích také tak trochu hovoří.
přejeme příjemný počtení a nechť nás všechny na našich cestách životem nejvíce provází pohoda, štěstí a "slunečné dny" ;-)
takže: ...začali jsme malým výletem až na Slovensko, kde jsme v našem domečku na čtyřech kolech přespávali po parkovištích obchodních domů; nejčastěji u Lidlu. to bylo někdy v lednu 2011 a trvalo to asi 14 dní. pamatuju se, že byl pátek, když jsme někdy kolem páté hodiny nasedli do Rendy a vyrazili jsme do Ostrova. tam jsme navštívili Štéchovce a s partou kamarádů jsme si večer, noc a ráno užívali v Dobříši na koncertě a po místních barech. po vyspání kocoviny a vystřízlivění jsme se v neděli vydali směr Jižní Čechy. nakoukli jsme do Slavonic, na Vranovskou přehradu, do znojemského podzemí, zašli do kina na "Zelenýho sršně" a nakonec se z toho vyvinulo "tour de spa" po Slovensku a bylo to super (Senec, Veĺký Meder, Podhájska a dokonce maďarský Györ). cestou zpátky jsme se stavili v Trenčíně, pak za kamarády v Adamově u Brna a dom. tehdy hustě sněžilo.
doma jsme pak pobalili zbývající věci, pořešili nějaké nezbytnosti, jež se nacházely na našich checklistech a dne 16.2.2011 jsme definitivně vystartovali na jih kontinentu, pryč od mrazivé zimy. naše cesta vedla přes České Budějovice, kde jsem se ještě 18.2. zúčastnila tvořivého kurzu na zprácování FIMO hmoty a pak jsme pokračovali dál, ke hranicím.
řekli jsme si, že to vezmeme co možná nejkratší cestou (vyjma placených silnic) (tady někdo úplně zapomněl zmínit, že jsme se v noci na "tajňačku" bez známek prořítili po placených dálnicích v Rakousku a Švýcarsku, kde jsme potkali bouračku a měli pěkně sevřenej svěrač, že je to kontrola dálničních známek; tu noc jsme ujeli asi 900km - pozn. rad.) k moři a na základě toho jsme si stanovili jako prvotní cíl italský Janov. jednu noc jsme strávili na dálniční benzínce v Itálii a ráno jsme se tam alespoň osprchovali.
jedeme dál, ale protože nemáme moc rádi velká města, vyhnuli jsme se centru Janova a někde na okraji města jsme se prvně přiblížili k moři a hladoví jsme si našli příjemnou pizzerii. po skvělém jídle jsme pokračovali v cestě po pobřeží; do Francie. přes Monako.
pokračovali jsme dál do Cannes; navštívili četníka v Saint-Tropez a prošli se po zdejším přístavu. dále La Ciotat, jež bylo poslední městečko Francie, v němž jsme krátce pobyli; prošli se po pláži, nasbírali pár mušliček a v místní plážové restauraci ochutnali skvělou rybu a středomořské slávky - mňamka. poté Frontignan a tak nějak pozvolna jsme se přesunuli do Španělska.
první španělská zastávka byla ve městě Sant Feliu de Guixes u benzínové pumpy Cepsa, jež nám poskytla Wi-Fi síť pro krátké surfování a také záchod, na němž jsem si, asi po týdnu od spchy na italské dálnici, dala lehkou očistu a umyla si vlasy - super ;-) ...prošli jsme se po pláži i městem, pořídili kartu na internet a v jedné budově jsem poznala hotel, ve kterém jsme byli asi před patnácti lety ubytování s rodiči na dovolené - pachatel se vrací na místo činu, dalo by se říci... prostě pěkná a příjemná zastávka.
(přátelé, zbyl nám lístek do barcelonského metra, kde je ještě asi 6 jízd (dá se čerpat ve více osobách, kdyby někdo měl zájem a chystal se do Barcelony, můžeme ho třeba poslat... ;-))
ze Sitges jsme se vydali na výběžek s pěkným přírodním parkem. na jedné straně byla L'Ampolla a na druhé Riumar, kde tak trochu chcípnul pes, ale zase tam byl absolutní klid. jenom v noci přišla příšerná bouřka a protože jsme nestáli v závětří, ale u moře, pěkně to s náma celou noc házelo, jako s pouťovou atrakcí a ráno jsme málem Rendu vyhrabávali z písečné závěje (a navíc nám to nafoukalo lopatku písku do topení - pozn. rad.)... prostě žůžo dobrodrůžo. ;-)
stále postupujeme víc a víc na jih. pár dní jsme zůstali v El Perelló; skoro jsme se tu vystěhovali na ulici, věnovali se geekingu (hlavně Radůnek - já jsem většinou veledůležitý přicmrndávač, holka pro všechno a tak podobně ;-)) a sestavili kanystrovou sprchu (na té jsem se podílela výrazně, pže Radůnek byl na šrot) (jo, vrah o morálce káže - Lucynka zdárně sekundovala -rad) (Radu - příště si to piš sám, jo? -luc) (Dyť to řikám, zase je na káry! Tohle psala asi pět minut. ;-) -rad) (když máš blbou klávesnici! a vůbec, ať si čtenář udělá obrázek... -luc).
poté jsme pokračovali do města Dénia. tady jsme také několik dní idlili; vyhnal nás zápach. nevím, jestli jsme to někde zmínili, ale nemáme odpadní nádrž pod autem, tudíž všechny dřezem vypouštěné tekutiny (moč? -rad) (ó ano, také, a co jako. -luc) tečou přímo na zem - vyhledáváme proto ulice, v nichž si můžeme odpadní trubku postavit ideálně nad kanál, případně parkoviště a místa s povrchem, jenž je schopen vsakování.
takže jsme toto pěkné místečko opět opustili a na čtyřech kolech vkročili do města zvaného Sant Joan d'Alacant. zde se nám u Carrefouru stala příhoda s měřením velikosti vozidel... také jsme tu zachytili něčí Wi-Fi síť a proto se nám odtud moc nechtělo, ale naše cesta stále pokračuje a opouštění oblíbených míst k ní patří...
...myslím, že tady vyprávění přeruším, poněvadž jsme již v tu dobu přispívali na blog a některé události by se mohly zbytečně opakovat. taky je možný podívat se do naší bohaté fotodokumentace, která o našich zážitcích také tak trochu hovoří.
přejeme příjemný počtení a nechť nás všechny na našich cestách životem nejvíce provází pohoda, štěstí a "slunečné dny" ;-)
úterý 26. dubna 2011
deníčkovej záznam od přehrady
momentálně si vegetíme v jednom horském kempu. je tu několik přehradních nádrží. vejletíme a moc se nám tu líbí. přehrada, u které je náš kemp, je nádherně čistá. celý okolí je tu vůbec strašně pěkný (viz. foto) a trochu nám to připomíná českej Orlík nebo Mácháč... ale díky několika rostoucím palmám to tu i tak má nádech exotiky a víme, že jsme pár kilásků od moře.
předevčírem jsme byli na procházce a cestou zpátky začalo pršet, tak jsme se schovali u jedné restaurace, která byla při cestě. pobíhal tam takovej malej, roztomilej, vyhublej a bojácnej pejsek bez obojku. vypadal opuštěně. nejdřív běhal po silnici, div ho někdo nepřejel a pak se smutně choulil pod židličkou. bylo nám ho líto. chudáček, bylo vidět, že se bojí lidí , k nikomu se moc nepřibližoval. chvíli jsme si říkali, že kdyby k nám přišel, adoptovali bychom ho a říkali bysme mu Pedro... nepřišel.
no, možná i proto, že tak trochu cejtil, že by ho Ráďula nejradši snědl... :-)
ten samý den jsme v kempu osiřeli. až navečer se vedle nás ubytoval v dodávce asi sedmdesátiletý manželský pár. Němci, kteří žijí v jednom městečku na pobřeží už 12 let. cestují po okolí a přestože jsou tu poměrně dlouho, mluvěj jenom Německy... proč by se učili místní jazyk, když prej ve španělském městečku Torrevieja žijí v jejich sousedství hlavně Němci a spooousta Angličanů. v městečku Orgiva, kde se nachází Radkova sestřenice (psali jsme), zase prý žije hodně Čechů. tak uvidíme, jak to bude tam, páč setkání se sestřenkou nás teprve čeká.
za sebe: snažím se učit Španělsky; jde to pomalu a stydím se mluvit, ale snahu nepotlačuju, tak jsem na sebe zvědavá. ;-)
dneska máme v plánu grilovačku a chystáme se na výlet; vstříc zážitkům...
...bereme buřta, kdybychom náhodou zase potkali Pedra ;-)
předevčírem jsme byli na procházce a cestou zpátky začalo pršet, tak jsme se schovali u jedné restaurace, která byla při cestě. pobíhal tam takovej malej, roztomilej, vyhublej a bojácnej pejsek bez obojku. vypadal opuštěně. nejdřív běhal po silnici, div ho někdo nepřejel a pak se smutně choulil pod židličkou. bylo nám ho líto. chudáček, bylo vidět, že se bojí lidí , k nikomu se moc nepřibližoval. chvíli jsme si říkali, že kdyby k nám přišel, adoptovali bychom ho a říkali bysme mu Pedro... nepřišel.
no, možná i proto, že tak trochu cejtil, že by ho Ráďula nejradši snědl... :-)
ten samý den jsme v kempu osiřeli. až navečer se vedle nás ubytoval v dodávce asi sedmdesátiletý manželský pár. Němci, kteří žijí v jednom městečku na pobřeží už 12 let. cestují po okolí a přestože jsou tu poměrně dlouho, mluvěj jenom Německy... proč by se učili místní jazyk, když prej ve španělském městečku Torrevieja žijí v jejich sousedství hlavně Němci a spooousta Angličanů. v městečku Orgiva, kde se nachází Radkova sestřenice (psali jsme), zase prý žije hodně Čechů. tak uvidíme, jak to bude tam, páč setkání se sestřenkou nás teprve čeká.
za sebe: snažím se učit Španělsky; jde to pomalu a stydím se mluvit, ale snahu nepotlačuju, tak jsem na sebe zvědavá. ;-)
dneska máme v plánu grilovačku a chystáme se na výlet; vstříc zážitkům...
...bereme buřta, kdybychom náhodou zase potkali Pedra ;-)
středa 13. dubna 2011
na "poznávacím zájezdě"
tohle muselo uzrát. nosim to neutříděný v hlavě a částečně rozepsaný ňákej pátek.
ptají se mě: co děláš?
odpověď je, že momentálně jsem zaměstnaná prací na sobě.
utřídit si myšlenky a poznat jaká doopravdy jsem není jednoduchý. je to dlouhodobej a náročnej proces. aspoň pro mě (i pro Radka, kterej ho chtě nechtě sdílí ;-)). někdo může namítnout, že na tom přece nemůže nic bejt, že každej víme jací jsme, co chceme a co máme rádi. nesouhlasím. i k tomuhle názoru jsem se musela propracovat. pomohlo mi odpoutat se od běžných stereotypů. většina z nás si totiž podle mě jenom myslí, že ví jakej je, co chce a co má rád...
a jaká teda vlastně jsem? poznávám v sobě i tu neurotickou, vzteklou, zlobivou, vztahovačnou, hysterickou, nepořádnou, nesnášenlivou, nepříjemnou (atd.), vystrašenou a uplakanou malou holčičku, kterou jsem někam zastrčila, protože jsem ji neměla ráda. součástí sebepoznání je však uvědomění si a okrytí všech těch postav, které v sobě máme (zejména ty negativní) a pokusit se s nimi nějak "vypořádat", tím, že je přijmeme a začneme je mít rádi.
sama sebou se zabejvám, řekla bych od chvíle, kdy se v mém životě stalo několik událostí, které ovlivnily můj pohled na svět, na život a tak nějak mi zpřeházely hodnoty.
pošťourám se trochu v řiti minulosti a svěřím se vám s tím, jak jsem ty zásadní události prožívala.
...je to necelé tři roky, co jsem se dozvěděla, že jedna z kamarádek dost vážně onemocněla. s rakovinou bojovala rok. bohužel prohrála. mě osobně se s touto "událostí" dost těžko smiřovalo. paradoxně mi ale tahle skutečnost pomohla vyrovnat s mými tehdy velmi aktuálními životními zážitky. jmenovitě rozvod a přestěhování se k rodičům.
rozvod jsem prožívala prvních 14 dní. změna - na někoho jste byli zvyklí a ten je najednou pryč. když jsem si však uvědomila, že je to takhle v pořádku a že to stejně nefungovalo a chtěli jsme každej v životě "něco jiného", přišla úleva. přece jsem to tak chtěla.
mnohem horší pro mě bylo vyrovnat se s návratem k rodičům. skoro ve třiceti. to mi připadalo jako krok zpátky. i když, všichni byli úžasní a tímto obrovsky MOC děkuju celé mojí rodině!!!
no... v tu dobu kamarádka onemocněla potřetí a to byla chvíle, kdy jsem si řekla, že jsou v životě mnohem horší věci a že v tom mém je všechno tak, jak má být. že si mám "něco" odnýst, něco pochopit.
tenkrát mi začalo dávat dokonalý smysl tohle židovské přísloví:
"Dej nám, Bože, tři dary: smělost, vyrovnanost, rozum. Smělost na to, aby jsme změnili věci, které se změnit dají. Vyrovnanost na to, aby jsme se dokázali smířit s tím, co změnit nelze. A rozum na to, aby jsme mezi těmi věcmi dokázali rozlišovat."
...pro mě to znamenalo to, že po pohřbu jsem si řekla, že nikdy nemá smysl "brečet nad rozlitým mlékem". a přestala jsem plakat. od té doby, kdykoliv se mi něco přihodilo, jsem si řekla: aha, další zkouška. to vydržím, žádný slzy, budu silná. namísto slz tedy přicházely hysterické výbuchy smíchu a období naprosté euforie. tehdy se mě lidi kolem ptali, jaký drogy beru, na čem frčím. odpovídala jsem: na životě! zbourala jsem svojí "ohrádku" a cítila jsem absolutní svobodu a nesmírnou chuť do života. věci a události, který mě dřív neuvěřitelně trápily nebo vytáčely do vrtule, jsem pro jejich náhlou nedůležitost házela za hlavu a malichernostma jsem se přestala zatěžovat. dělala jsem si co jsem chtěla. a to do té míry, že se moji nejbližší trápili tím, co si o mě kdo pomyslí a že to snad nemyslím vážně... už tenkrát bylo mojí největší touhou najít samu sebe, nezajímalo mě, co si myslí ostatní. tehdy mi jedna paní řekla: motýl vyletěl z kukly.
no jo, na jednu stranu bylo tohle euforický období skvělý. jenže každá mince má dvě strany.
takže jsem si žila v té své "otevřenosti" a všem kolem sebe jsem se snažila něco ze svého "poznání" předat. bylo to, jako když si pořídíte novou hračku a chcete se s ní pochlubit. časem mi došlo, že každej má svojí cestu a že hlavně musí chtít bourat svoje ohrádky.
pravda je, že všichni jsme formování prostředím, ve kterém vyrůstáme. kopírujeme modely veškerých vztahů tak, jak je vidíme kolem sebe.
a když si nedejbože řekneme, nechci žít tak či onak, tak co se stane? žijeme v nechtěném, aniž bychom si to třeba uvědomovali. slůvko "nechci" je totiž mocné zaklínadlo.
naučila jsem říkat: "udělám všechno pro to", ...abych byla spokojená a žila podle svých vlastních představ (dovětek si můžete doplnit třeba podle dané situace).
přestala jsem částečně lpět na věcech, na lidech...atd.. když se vám v jednu chvíli všechno zbourá nebo když o něco přijdete (budovaný "domov", představy o budoucím životě - jakýsi pomyslný plán - za dva roky barák, za tři nové auto...atd.) nezbývá vám nic jiného, než žít v přítomnosti.
jsem fakt ráda za všechny ty události, i když bylo nutný smíření.
budujeme si v sobě ty ohrádky a v těch pak máme podle různých zážitků uloženo co je pro nás dobré, co se nám líbí, atd..
součástí sebepoznání je tedy ohrádky bourat.
když jsem potkala Radka, dostalo tohle moje duševní poznání ještě větší smysl.
ve chvíli, kdy mi rupla hrudní kost, se moje srdce otevřelo. k tomu opravdovému štěstí a spokojenosti mi chyběla dost podstatná součást - LÁSKA. respektive její přijetí. nebát se mít někoho ráda. dávat lásku a zároveň ji přijímat. mocně se mi ulevilo. na fyzické úrovni zlomenina sice bolela, ale můj vnitřní pocit byl naprosto nepopsatelnej!!!
pamatuju se, jak jsem se při jedný debatě s Radůnkem neplánovaně rozbrečela. teda, né že bych někdy brečela plánovaně - vždycky říkám, že plačtivé výstupy už vyšly z módy, ale prostě jsem si to ještě pořád nedokázala dovolit na plno. slzy jsem si zakazovala.
potom jsme začali chodit k Jitce na kineziologii, což Radek zmínil v jednom ze svých příspěvků, a Jitka mi hned při prvním sezení odblokovala emoce, načež jsem celej zbytek dne probrečela. plakala jsem tak moc, že jsem ještě tejden po tom měla oči opuchlý jak Stano v Romingu, když svářel bez ochrannejch brejlí. myslím, že se ve mě slzy nahromadily a Jitka nadzvedla stavidla ;-).
moje emocionální třídička si emocionální projevy užívá dodnes - už se jim nebráním. (a hodně brečím štěstím :-))
důležitý je si ze srdce ulevit a nechovat se podle toho, jak si myslím, že to bude vyhovovat ostatním, ale tak, jak to vyhovuje mě a podle toho, co je pro mojí dušičku nejlepší, bez ohledu na to, co si o mě kdo pomyslí - to už není můj problém. ;-)
ještě zpátky k cestě.
před odjezdem bylo nutné vzdát se pracovního procesu. dala jsem výpověď. po téměř desetiletí jsem se najednou ocitla na druhé straně "přepážky". obávané se stalo skutečností. byl to nezvyk. takže jsem hned po opuštění zaměstnavatele onemocněla velmi silnou angínou, jakou jsem už roky neměla. součást učení se opouštět (zmíněná zbržďovadla). myslela jsem si, že přijdu o svoji nezávislost. vlastně jsem díky závislosti na zaměstnání měla pocit, že jsem v životě nezávislá na všem ostatním. chvíli trvalo, než jsem se s tím vyrovnala a začala to vidět jinak.
vlastně jsme netušili, kdy skutečně vyjedeme. někdy jsme cítili, že je odjezd v nedohlednu a jindy jsme zase propadali panice a úzkostem, že nakonec úplně zůstaneme doma. termíny odjezdu jsme neustále posouvali, až jsme řekli, že si už žádný nedáme a nějak to dopadne.
jelikož jsem nevěděla na jak dlouho se vzdálím od svého "zázemí", do kterého počítám i své servisní lékaře - zubaře a gynekologa, rozhodla jsem se, že se nechám vyšetřit a případně vyservisovat ještě před vyplutím. dobře že tak. cytologie děložního čípku vyšla špatně a léčba nepomohla, takže mě nekompromisně objednali na operaci, kterou jsem podstoupila v listopadu. pak následoval klidovej režim a rekonvalescence. z toho, že pojedeme na zimu pryč tím pádem sešlo... a já jsem za to nesmírně ráda. nebejt týhle zkušenosti, možná by ten odjezd nebyl tak v klidu a byl by to útěk.
když jsme si tuhle pouštěli film - Útěk do divočiny, tak to na mě silně zapůsobilo. kromě toho, že jsem na konci bulela jak želva, jsem si uvědomila, že vlastně všichni, kdož se odtrhneme od těch stereotypů, toužíme a nebojíme se poznat hlavně sami sebe. o tom jsou všechny cesty - Kerouack při svém cestování nezažíval nic jiného.
utíkáme před našimi životy? před sebou samými? občas ano. naštěstí nám se do cesty postavila všechna výše uvedená zbržďovadla a zbržďovadýlka, abychom si uvědomili, že nemá smysl před ničím utíkat - a hlavně ne před sebou samým. to prostě nejde.
kinezioložka Jitka nám řekla, že až přijde čas, kdy bude možné odjet bez zádrhelů, budeme to vědět oba.
ten den přišel. a když jsem na začátku našeho tripu měla horečku 38,6, tak jsem si řekla, že to je další zkouška, která nás má ještě více posílit. vracet se mi v žádném případě kvůli horečce nechtělo. každá nemoc je darem.
ke kineziologii se ještě vrátím, stejně jako k rodině a práci...
ptají se mě: co děláš?
odpověď je, že momentálně jsem zaměstnaná prací na sobě.
utřídit si myšlenky a poznat jaká doopravdy jsem není jednoduchý. je to dlouhodobej a náročnej proces. aspoň pro mě (i pro Radka, kterej ho chtě nechtě sdílí ;-)). někdo může namítnout, že na tom přece nemůže nic bejt, že každej víme jací jsme, co chceme a co máme rádi. nesouhlasím. i k tomuhle názoru jsem se musela propracovat. pomohlo mi odpoutat se od běžných stereotypů. většina z nás si totiž podle mě jenom myslí, že ví jakej je, co chce a co má rád...
a jaká teda vlastně jsem? poznávám v sobě i tu neurotickou, vzteklou, zlobivou, vztahovačnou, hysterickou, nepořádnou, nesnášenlivou, nepříjemnou (atd.), vystrašenou a uplakanou malou holčičku, kterou jsem někam zastrčila, protože jsem ji neměla ráda. součástí sebepoznání je však uvědomění si a okrytí všech těch postav, které v sobě máme (zejména ty negativní) a pokusit se s nimi nějak "vypořádat", tím, že je přijmeme a začneme je mít rádi.
sama sebou se zabejvám, řekla bych od chvíle, kdy se v mém životě stalo několik událostí, které ovlivnily můj pohled na svět, na život a tak nějak mi zpřeházely hodnoty.
pošťourám se trochu v řiti minulosti a svěřím se vám s tím, jak jsem ty zásadní události prožívala.
...je to necelé tři roky, co jsem se dozvěděla, že jedna z kamarádek dost vážně onemocněla. s rakovinou bojovala rok. bohužel prohrála. mě osobně se s touto "událostí" dost těžko smiřovalo. paradoxně mi ale tahle skutečnost pomohla vyrovnat s mými tehdy velmi aktuálními životními zážitky. jmenovitě rozvod a přestěhování se k rodičům.
rozvod jsem prožívala prvních 14 dní. změna - na někoho jste byli zvyklí a ten je najednou pryč. když jsem si však uvědomila, že je to takhle v pořádku a že to stejně nefungovalo a chtěli jsme každej v životě "něco jiného", přišla úleva. přece jsem to tak chtěla.
mnohem horší pro mě bylo vyrovnat se s návratem k rodičům. skoro ve třiceti. to mi připadalo jako krok zpátky. i když, všichni byli úžasní a tímto obrovsky MOC děkuju celé mojí rodině!!!
no... v tu dobu kamarádka onemocněla potřetí a to byla chvíle, kdy jsem si řekla, že jsou v životě mnohem horší věci a že v tom mém je všechno tak, jak má být. že si mám "něco" odnýst, něco pochopit.
tenkrát mi začalo dávat dokonalý smysl tohle židovské přísloví:
"Dej nám, Bože, tři dary: smělost, vyrovnanost, rozum. Smělost na to, aby jsme změnili věci, které se změnit dají. Vyrovnanost na to, aby jsme se dokázali smířit s tím, co změnit nelze. A rozum na to, aby jsme mezi těmi věcmi dokázali rozlišovat."
...pro mě to znamenalo to, že po pohřbu jsem si řekla, že nikdy nemá smysl "brečet nad rozlitým mlékem". a přestala jsem plakat. od té doby, kdykoliv se mi něco přihodilo, jsem si řekla: aha, další zkouška. to vydržím, žádný slzy, budu silná. namísto slz tedy přicházely hysterické výbuchy smíchu a období naprosté euforie. tehdy se mě lidi kolem ptali, jaký drogy beru, na čem frčím. odpovídala jsem: na životě! zbourala jsem svojí "ohrádku" a cítila jsem absolutní svobodu a nesmírnou chuť do života. věci a události, který mě dřív neuvěřitelně trápily nebo vytáčely do vrtule, jsem pro jejich náhlou nedůležitost házela za hlavu a malichernostma jsem se přestala zatěžovat. dělala jsem si co jsem chtěla. a to do té míry, že se moji nejbližší trápili tím, co si o mě kdo pomyslí a že to snad nemyslím vážně... už tenkrát bylo mojí největší touhou najít samu sebe, nezajímalo mě, co si myslí ostatní. tehdy mi jedna paní řekla: motýl vyletěl z kukly.
no jo, na jednu stranu bylo tohle euforický období skvělý. jenže každá mince má dvě strany.
takže jsem si žila v té své "otevřenosti" a všem kolem sebe jsem se snažila něco ze svého "poznání" předat. bylo to, jako když si pořídíte novou hračku a chcete se s ní pochlubit. časem mi došlo, že každej má svojí cestu a že hlavně musí chtít bourat svoje ohrádky.
pravda je, že všichni jsme formování prostředím, ve kterém vyrůstáme. kopírujeme modely veškerých vztahů tak, jak je vidíme kolem sebe.
a když si nedejbože řekneme, nechci žít tak či onak, tak co se stane? žijeme v nechtěném, aniž bychom si to třeba uvědomovali. slůvko "nechci" je totiž mocné zaklínadlo.
naučila jsem říkat: "udělám všechno pro to", ...abych byla spokojená a žila podle svých vlastních představ (dovětek si můžete doplnit třeba podle dané situace).
přestala jsem částečně lpět na věcech, na lidech...atd.. když se vám v jednu chvíli všechno zbourá nebo když o něco přijdete (budovaný "domov", představy o budoucím životě - jakýsi pomyslný plán - za dva roky barák, za tři nové auto...atd.) nezbývá vám nic jiného, než žít v přítomnosti.
jsem fakt ráda za všechny ty události, i když bylo nutný smíření.
budujeme si v sobě ty ohrádky a v těch pak máme podle různých zážitků uloženo co je pro nás dobré, co se nám líbí, atd..
součástí sebepoznání je tedy ohrádky bourat.
když jsem potkala Radka, dostalo tohle moje duševní poznání ještě větší smysl.
ve chvíli, kdy mi rupla hrudní kost, se moje srdce otevřelo. k tomu opravdovému štěstí a spokojenosti mi chyběla dost podstatná součást - LÁSKA. respektive její přijetí. nebát se mít někoho ráda. dávat lásku a zároveň ji přijímat. mocně se mi ulevilo. na fyzické úrovni zlomenina sice bolela, ale můj vnitřní pocit byl naprosto nepopsatelnej!!!
pamatuju se, jak jsem se při jedný debatě s Radůnkem neplánovaně rozbrečela. teda, né že bych někdy brečela plánovaně - vždycky říkám, že plačtivé výstupy už vyšly z módy, ale prostě jsem si to ještě pořád nedokázala dovolit na plno. slzy jsem si zakazovala.
potom jsme začali chodit k Jitce na kineziologii, což Radek zmínil v jednom ze svých příspěvků, a Jitka mi hned při prvním sezení odblokovala emoce, načež jsem celej zbytek dne probrečela. plakala jsem tak moc, že jsem ještě tejden po tom měla oči opuchlý jak Stano v Romingu, když svářel bez ochrannejch brejlí. myslím, že se ve mě slzy nahromadily a Jitka nadzvedla stavidla ;-).
moje emocionální třídička si emocionální projevy užívá dodnes - už se jim nebráním. (a hodně brečím štěstím :-))
důležitý je si ze srdce ulevit a nechovat se podle toho, jak si myslím, že to bude vyhovovat ostatním, ale tak, jak to vyhovuje mě a podle toho, co je pro mojí dušičku nejlepší, bez ohledu na to, co si o mě kdo pomyslí - to už není můj problém. ;-)
ještě zpátky k cestě.
před odjezdem bylo nutné vzdát se pracovního procesu. dala jsem výpověď. po téměř desetiletí jsem se najednou ocitla na druhé straně "přepážky". obávané se stalo skutečností. byl to nezvyk. takže jsem hned po opuštění zaměstnavatele onemocněla velmi silnou angínou, jakou jsem už roky neměla. součást učení se opouštět (zmíněná zbržďovadla). myslela jsem si, že přijdu o svoji nezávislost. vlastně jsem díky závislosti na zaměstnání měla pocit, že jsem v životě nezávislá na všem ostatním. chvíli trvalo, než jsem se s tím vyrovnala a začala to vidět jinak.
vlastně jsme netušili, kdy skutečně vyjedeme. někdy jsme cítili, že je odjezd v nedohlednu a jindy jsme zase propadali panice a úzkostem, že nakonec úplně zůstaneme doma. termíny odjezdu jsme neustále posouvali, až jsme řekli, že si už žádný nedáme a nějak to dopadne.
jelikož jsem nevěděla na jak dlouho se vzdálím od svého "zázemí", do kterého počítám i své servisní lékaře - zubaře a gynekologa, rozhodla jsem se, že se nechám vyšetřit a případně vyservisovat ještě před vyplutím. dobře že tak. cytologie děložního čípku vyšla špatně a léčba nepomohla, takže mě nekompromisně objednali na operaci, kterou jsem podstoupila v listopadu. pak následoval klidovej režim a rekonvalescence. z toho, že pojedeme na zimu pryč tím pádem sešlo... a já jsem za to nesmírně ráda. nebejt týhle zkušenosti, možná by ten odjezd nebyl tak v klidu a byl by to útěk.
když jsme si tuhle pouštěli film - Útěk do divočiny, tak to na mě silně zapůsobilo. kromě toho, že jsem na konci bulela jak želva, jsem si uvědomila, že vlastně všichni, kdož se odtrhneme od těch stereotypů, toužíme a nebojíme se poznat hlavně sami sebe. o tom jsou všechny cesty - Kerouack při svém cestování nezažíval nic jiného.
utíkáme před našimi životy? před sebou samými? občas ano. naštěstí nám se do cesty postavila všechna výše uvedená zbržďovadla a zbržďovadýlka, abychom si uvědomili, že nemá smysl před ničím utíkat - a hlavně ne před sebou samým. to prostě nejde.
kinezioložka Jitka nám řekla, že až přijde čas, kdy bude možné odjet bez zádrhelů, budeme to vědět oba.
ten den přišel. a když jsem na začátku našeho tripu měla horečku 38,6, tak jsem si řekla, že to je další zkouška, která nás má ještě více posílit. vracet se mi v žádném případě kvůli horečce nechtělo. každá nemoc je darem.
ke kineziologii se ještě vrátím, stejně jako k rodině a práci...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)